Když byl Elsie malej kluk, říkal lidem: Jednou až vyrostu

Přestanu se zajímat o autíčka a začnu se zajímat o holky

Přestanu chtít být popelářem a stavitelem mostů

Začnu pít pivo a pojídat hamburgery a hranolky

Koukat se na cizí prdele v těsnejch sukních

Přes poloprázdnou flašku a pochvalně si u toho mlaskat

Já budu líbat Adélku a ty závistí si pukni

A ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska

A pak se učil plemena psů, a hlavní města zpaměti

A těšil se, že bude jeden z mála, co zažije přelom století

Kreslil divný hranatý auta, co by nešly nikdy postavit

Ale v tu chvíli mu připadaly krásný, a sralo ho, že ještě nikdy nejezdí

Když si v osmnácti lehnul s trávou naznak do trávy

Musel se jen smát, jak se lidi plácaj ode zdi ke zdi

A první kniha, co napsal, byla o klukovi, kterýho neposlala

V patnácti do prdele holka, kterou miloval už od mala

To se stává

Teď na něj čumí ve vlaku nějakej děda, co má na sobě šusťákovku a tenisky a kšiltovku a usmívá se a je mu asi šedesát

Elsie si říká, kolikrát asi dostal pořádně přes pysky, kolik cigaret vykouřil, a kolikrát se asi opil, kolikrát

Kolik lidí naštval a už nikdy se neomluvil

A kolik holek měl fakt rád a neřekl jim ani: Ty máš hezký oči

Ale to je jedno. Stejně v Adamově vystoupí a půjde za vnoučatama, který maj rádi autíčka a chcou být popelářema a svět se točí

A stejně mi šedesát nikdy nebude

Když byl Elsie poprvý na silvestra venku, ležel po půlnoci v posteli

A poslouchal opilce, kterým se všichni v místnosti chtěli tolik podobat

Všem bylo šestnáct a všechno bylo tak nějak divně umělý

Jako by místo každýho v místnosti byla nastrčená vosková osoba

Ty nevinný bledý tváře zkroucený chlastem a chrchlající

Nadávající na rozžhavený střepy v palici

Nakonec si vždycky zvyknou, a ze zásady se nekoukaj do zrcadla

Toho chlastu, toho žrádla

Každej druhej tu čte Bibli, ať už satanskou nebo obyč

A alibisticky se odevzdává do rukou svýho boha

Elsie se upřemýšlí k smrti, už leží v hrobě, podejte mu rýč

Co to bude naposled? Panák ruma? Radši stroha

Adélka je nádherný stvoření a má nejhezčí oči na světě

A nejhezčí prsa na světě a je vtipná a Elsiemu rozumí

A je pryč

A Elsie se monotematicky sápe v paměti po létě

Kdy ještě neměla cizí ruce v kalhotkách a čas počítal se na rumy. Napsala mu dopis, co má dodneška na polici

Že prej nebuď smutnej, bylo to hezký a ty chvíle za to stejně stály, stejně brzo zemřeš, protože už nikdy nevykašleš ten hnus, co máš v plicích

Hele, hvězdy svítí, velký vůz se z kopce valí

Aspoň bude o čem točit seriály

Na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery, nebudem se přece věčně chovat jako malí

Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry

Člověk stejně začne pít už ráno, i když by měl až po práci

Protože ho baví procházet se městem a nevědět o lidech

Že neví, že nebe je černý a rozpáraní beránci

Nad jejich hlavama močí na silnice, kde se Elsie snaží chytit druhý dech

Každej den začíná v posteli a končí v posteli a mezitím je propast

Kterou není jak vyplnit, protože všechno kolem spěchá

A jen jeho vnitřnosti stojí ve vlastní krvi po pás

A hlava volá, volá, po veškerym chlastu světa

A my pořád v cizích bytech každou noc hledáme skrýše

A nikdo nás nezná, dokud se pořádně nezapíšem

Je třeba rozbíjet věci nahlas a uvnitř křičet tiše

A sahat si na stehna

A plivat na zdi katedrály

To jen ze rtů vychází jed, a steakovej nůž krouží v břiše

A o všem co se stane, o tom napíšeme seriály

A než shoříme v bažinách za devatero horami a lesy, bylo by to fajn, řekneme si

Lovci motýlů ze třetí říše

Než půjdeme večer domů, nakoupíme flašky, a co nevypijem teď, to vypijeme tam

A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem

A já po šesti vodkách budu dělat, že se nekoukám

Nakoupíme flašky za peníze na jídlo

A dlouhý cigarety za peníze k narozeninám

A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem

A všichni budou dělat, že se baví, baví, baví, a že se koukaj jinam

Ráno budeme pít kafe jako nic

A všechno co kdy kdo řekl smeteme ze stolu

Spolu s ubrusem špinavým od vína

A světlo venku, slunce barvy duhových koktejlů do nás vstoupí a stráví, stráví nás, stráví nás jak rakovina

Neznáš nikoho v tomhle domě

Ale víš že jednou pohřbí všechny svoje starý stíny

A co je komu po tobě, a co komu po mně

Co komu po lidech, co komu po lidech

Co komu po lidech, kterým se nechcou tahat držky z hlíny

Co komu po lidech

Co komu po lidech, který se rádi zapalují a hoří

A kteří pojídají sklo, a zásadně nečtou manuály

A rádi vdechují prach, a co postaví, to za den zase zboří

A chcou slyšet svoje oblíbený slova

Slova, který jim vždycky lhaly

Aspoň bude o čem točit seriály

Na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery

Nebudem se přece věčně chovat jako malí

Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry