(Autobiografická)

Když každý den nad rybníkem táhnou tĕžké mlhy

Na človĕka přichází onen divný stav

Kol prázdných očních důlků fialové kruhy

Depresi zažívá chmurný typograf

Řemeslo má černé a myšlení už taky

Určitĕ by vraždil, kdyby držel zbraň

Žalostnĕ se kroutí ideálů vraky

A k umakartu přiléhá už postříbřená skráň

Nehluboký spánek mrtvičného typu

Co chvíli mu loket s hrany stolu spad

Petr Mejta mokrý hadr hodil už na pípu

A každou škvírou do knajpy proudí strašný chlad

Obyčejnĕ nemíval kdovíjaké sny

Spokojil se bezdĕky s drobnou čuňárnou

Jenomže jak pozvolna se krátí jeho dny

Presence tĕch dæmonů se stává pakárnou

Začal tuze chrápat a stanul opuštĕn

V magmatickém vichru fičí stihomam

Vevnitř jeho lebky temno holých stĕn

Ke své hrůze zjistil, že tu není sám

Návštĕva zde sedí neohlášená

Z jejich kápí odkapává šedohnĕdý sliz

Ze záhrobí umrlců hrstka prašivá

Průmĕrný vĕk kreatur tĕch neuhádl bys

Jak z chlupaté deky důvod leze z nich

Co se dĕje kromĕ toho, že z nich čiší smrad?

Že vážili dlouhou cestu z mĕlkých hrobův svých

Krutou daň se hotovili dneska vybírat

Za to žes nás parodoval ve svých esejích

Upíral nám respektu a hanbu na nás dštil

On tĕ, chlape, namouduši brzo přejde smích

Takto my ťa vytrestáme: probudíš sa včil!